Napořád

19. července 2008 v 23:37 | Mischel |  Příběhy
Klečela na kolenou, bahno se vsakovalo do jejích světlých kalhot, mokré vlasy se jí lepily na obličej, pláč jí rozmazal pečlivě namalované řasy a po tvářích jí stékaly slzy, které společně s dešťovými kapkami dopadaly na rozbředlou černou hlínu.
Všechno pro ni skončilo, stala se otrokem svých vlastních myšlenek. Její duše pomalu, ale jistě kolabovala ve znaveném těle a srdci se nechtělo dál bít.
"Proč? Proč jsi mě opustil? Proč ses vzdal našich snů?"

Znovu a znovu si v duchu přebírala všechny okamžiky minutu po minutě, vteřinu po vteřině.
Výkřiky zděšených chodců, zvuky praskajících kostí, skřípění brzd… Šelestění mačkajícího se plechu, cinkání malých střípků bezpečnostního skla.. - Krvavá hudba, hudba, která mu byla předurčena, bolest, která ho oddělovala od skutečného světa.
Hnědé oči bez jiskry, tvář, ve které chyběl úsměv. Krev co slepila jindy tak hebké vlasy. Poslední údery srdce. Tisíce zmařených snů.
Vyděšeně se otočila, viděla jak jeho tělo bezvládně padá k zemi. Upustila nákupní tašky a běžela k němu.
"Bože, ne!!" Vydechla.
V jeho očích viděla bolest, ale i naději. Jenže ona, někde hluboko v srdci, cítila, že je pozdě.
"Miluju Tě!!" zašeptal a pak vydechl naposled...
Někdo ji popadl a odtáhl ji od něho, bránila se, chtěla být s ním..
Nevěděla co se dělo, nevěděla jak dlouho klečela mezi střepy, pamatovala si jen bílé prostěradlo, kterým kdosi přikryl jeho tělo.
Po kolenou se přisunula až k němu, sklo se jí zabodávalo do kolen, ale ona ho nevnímala.
Snažila se ho probudit, prosila ho, křičela na něj.
"Co je to za hysterku?" ozvalo se za ní.
Zvedla oči a kolem ní stál zastup lidí, v jejich očích viděla soucit, smutek, ale i jakési zvláštní vzrušení...
A v tu chvíli je všechny do jednoho nenáviděla, nenáviděla je za to, že jejich rodiny jsou v bezpečí, že tohle je pro ně jen rozptýlení nudného rána... Nikoho nezajímalo, že ona toho muže milovala, že byl celým jejím světem, jediným pevným bodem v celém vesmíru.
To ona! Ona ho zabila!! Kdyby se s ním nehádala! Kdyby mu neřekla všechny ty ošklivé věci!
Kdyby, kdyby, kdyby, tohle slůvko ji ničilo!!!
Věděl vůbec jak moc ho miluje, věděl, že nic, co plácla ve vzteku nemyslela vážně.

"Mami?"ozvalo se vedle ní. Mlčky se podívala do modrých očí, jeho očí.
Snažila si setřít slzy, ale místo toho si jen rozmazala bláto po obličeji.
Holčička se zachichotala, pak zvedla malou ručku v červené rukavici. "Mami, ty jsi nešika!"
Popadla ji a pevně ji k sobě přitiskla.
"Na." Řekla vesele a sáhla do kapsy, na její dlani se objevila malinká kytička pomačkaných sedmikrásek. "Našla jsem je támhle." Pochlubila se a ukázala směrem k obrovské smuteční vrbě. "Jsou pro tatínka."
Opatrně je vzala a položila na pískovcový náhrobek.
A ona v tu chvíli věděla, že musí žít dál. On odešel, ale nechal jí tu část sebe, nechal jí tady tohohle plavovlasého anděla..
Pomalu se zvedla, sevřela malou ručku v rukavici ve svých dlaních a pak zvedla oči k nebi. Netušila co bude dál, netušila jaký bude její život bez něho, ale jedním si byla jistá, ať už to bude cokoliv, on bude pořád s ní, bude dál žít v jejím srdci, v jejích snech a představách a ona nikdy nezapomene, nikdy ho nenechá zemřít
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama